Není mezi námi nejspíše nikoho soudného, kdo by záviděl bezdomovcům jejich úděl. Protože jistě, je záviděníhodné to, že tito nemusí časně ráno vstávat nebo být naopak dlouho do noci na nohou kvůli počínání zvanému práce, lze jim závidět, že si mohou jít kam chtějí a kdy chtějí a nikdo jim přitom neříká, že by tohle měli a tamto pro změnu neměli.

Jenže tím asi veškeré klady bezdomovectví končí. A vlastně ani právě zmíněné přednosti bezprizornosti nejsou zase až takové skvělé, jak by se mohly na první pohled zdát. Protože bezdomovec může spát, jak dlouho chce, jenže co je to za spaní, že? Na zemi nebo na tvrdé lavičce, za deště, sněžení, mrazu,… To má do spokojeného snění na hony daleko. Bezdomovec nemusí pracovat, ale pak nemá ani peníze, bez nichž je život nezáviděníhodný, a může sice jít, kam se mu jenom zlíbí, jenže je pravdou, že ho z každého víceméně solidního objektu dříve či později vyženou. A snad jedině v nějakém útulku nebo charitativní vývařovně takového člověka uvítají.

Někteří z bezdomovců spí tam, jiní onde, někteří mají alespoň dočasně kousek místa ve strohém útulku, jiní ani to ne. A co je to za „bydlení“, že?
Zkrátka bezdomovcům závidět nelze. A kdo je aspoň trochu soudný, nezávidí jim. A raději učiní vše pro to, aby sám měl kde hlavu složit.
Netřeba popisovat, jak většina našinců žije. Všichni to přece dobře známe, můžeme to na vlastní oči pozorovat dnes a denně. Někdo bydlí ve vlastním domě, někdo v paneláku patřícím bytovému družstvu nebo družstvu vlastníků. Někdo má svůj objekt, v němž je doma, zateplený, někdo ne, některý dům je novotou zářící objekt a jiný stařičká pozvolna se rozpadající ruina, do níž už dávno nikdo neinvestoval ani trochu práce ani pár korun. Někdo bydlí v luxusu, někdo ve skromném dostatku, někdo jakž takž, někdo sám a někdo s tu takovým a tu onakým počtem spolubydlících. Ale všichni my „slušní lidé“ bydlíme. Protože je to příjemnější, než skončit na ulici, a je to také považováno za správné. Protože bydlet se u nás má.

Bydlení je prostě základ, na němž tu vše stojí. Kdo nebydlí, nemá adresu, kdo nemá adresu a tudíž třeba ani možnost se pořádně umýt a vyprat si, jen těžko sežene práci, kdo nemá práci, nemá peníze, kdo nemá peníze, nemůže si zaplatit ani jídlo, ani to zpropadené bydlení, bez kterého… Učiněný začarovaný kruh.
A proto si přejme, abychom se jednoho krásného dne všichni aspoň nějakého toho bydlení dočkali. Aspoň té nejjednodušší a nejskromnější střechy nad hlavou. Protože není právě šťastným řešením, má-li člověk adresu jenom někde na radnici. Případně ani tam ne.